Zaostřování
Předmět, který je dostatečně daleko a považujeme ho tedy za nekonečně vzdálený, se zobrazí do ohniskové roviny. Tam se u fotoaparátů s pevným zaostřením nachází citlivá vrstva. Tyto objektivy však nedokáží zobrazit ostře blízké předměty. Jejich obraz se nachází za citlivou vrstvou, a proto na ní vytvoří místo každého bodu kroužek a obraz je neostrý (viz obr. 1).
Zaostřením nastavíme citlivou vrstvu do obrazové roviny. Zaostřování se provádí většinou posunem objektivu nebo jen skupiny čoček objektivu, většinou té přední. Posun bývá zajištěn závitem. Při otáčení zaostřovacího kroužku, na kterém se nachází zaostřovací stupnice, se objektiv posouvá (viz obr. 2, 3).
Obr. 1 Automatické zaostřování u digitální zrcadlovky
Obr. 2 Zaostřovací kroužek
Obr. 3 Zaostřovací závit
Dnes již na většině fotoaparátů máme automatické ostření. Na některých dokonce jen tento způsob zaostřování. Automatické zaostřovací systémy se rozdělují na dva základní typy, aktivní autofokus a pasivní autofokus.
Aktivní autofokus je založen na tom, že sám vysílá signál.
Některé systémy vysílají ultrazvukový signál, který se odrazí od předmětu a vrací se zpět k fotoaparátu, kde se nachází čidlo, které vrácený signál opět přijme. Protože je známá rychlost šíření signálu a čas, za který signál dorazil k předmětu a zase zpět, můžeme určit vzdálenost tohoto předmětu. Mikroprocesor, který tyto informace zpracuje, dá pokyn motorkům, aby posunuly čočky do správné polohy. Většina moderních fotoaparátů nepoužívá zvukový signál, ale vysílá infračervené světlo. Výhodou aktivního autofokusu je, že pracuje i za horších světelných podmínek. Jeho nevýhodou zase je, že se dá použít jen na kratší vzdálenosti, asi do 10m, protože potom signál slábne. Problémem mohou být předměty, které signál málo odráží a pohlcují jej (např. černé předměty pro infračervený signál). Tento způsob zaostřování nemůžeme použít např. při fotografování přes sklo nebo mříž, neboť signál se odráží od překážky a ne od fotografovaného předmětu.
Druhým typem je pasivní autofokus.
Jak už název vypovídá, tento systém nevysílá žádné signály. Pracuje se světlem, které do fotoaparátu přichází a dopadá na senzor CCD (viz digitální fotoaparáty). U některých digitálních fotoaparátů je to přímo hlavní senzor. U jiných, například u zrcadlovek, světlo prochází objektivem, dopadá na polopropustné zrcátko, odražené světlo jde do hledáčku a prošlé se odráží na dalším zrcátku a dopadá na senzor (viz obr. 4). Důležité je, aby byla stejná vzdálenost, kterou urazí světlo do hledáčku, na hlavní i na zaostřovací senzor. Mikroprocesor vyhodnotí informace ze senzoru na základě kontrastu hran. Výhodou tohoto způsobu je, že můžeme fotografovat i přes sklo a není omezen vzdáleností. Hůře ale pracuje ve slabším osvětlení nebo pokud je obraz málo kontrastní.
Obr. 4 Automatické zaostřování u digitální zrcadlovky
